Jaké faktory zvyšují a které naopak snižují účinnost terapie násilí?
motivace
Pokud je klient motivovaný, uvědomuje si, že jeho chování není v pořádku a přijímá za něj odpovědnost je to jeden z klíčových faktorů v terapii. Ve chvíli, kdy klient za své agresivní chování přijímá odpovědnost a upřímně by se ho rád napříště vyvaroval, může být terapie velmi účinná v tom, že může zkoumat příčiny takového chování. Často je v pozadí nedostatečné sebevědomí, citlivost na nepřijetí a odmítnutí a s tím související nedostatečná asertivita apod. Větší porozumění pak klientovi může umožnit změnit zajeté vzorce chování. Také zkoumání konkrétních spouštěčů a ventilů vzteku, zvyšování citlivosti klienta ke svému prožívání i tělesným signálům, bývají velmi účinnou cestou, kterou terapie může nabídnout.
Pokud je klient motivovaný jen z vnějšku, např. hrozbou odebrání dětí, jinými nařízeními apod., je třeba s jeho motivací pracovat a vnitřní motivaci hledat.
Rizkem a důvodem, proč někteří klienti své chování nepřiznávají a nepřebírají za něj odpovědnost, je právě obava, že by jim to “přihoršilo” v právních sporech, jsou zvyklí před institucemi neztrácet tvář a tvářit se, že se nic neděje.
otevřenost ke změně, snaha na sobě pracovat a posunout se
Jakmile klient přichází se snahou se svým násilným chováním něco udělat, změnit ho, pak může terapie směřovat k úspěchu. Prvním faktorem k úspěchu je tedy si svůj problém uvědomit a rozhodnout se s ním něco dělat. Na druhé straně nemotivovaný klient, který přichází z donucení či kvůli nátlaku z vnějšku, který své chování nereflektuje, nevidí problém u sebe, ale u ostatních, má k dosažení úspěchu v terapii poměrně daleko. V tom případě se může v terapii pracovat právě na sebeuvědomění, aby byl klient schopen přiznat si své nedostatky, uvidět je a začít s nimi něco dělat.
osobnost terapeuta a jeho přístup ke klientovi
To znamená, zda je mezi terapeutem a klientem vytvořena důvěra, zda se klient cítí bezpečně, aby mohl sdílet své problémy a pohledy, zda terapeutovi rozumí, zda ho bere vážně apod. Na straně terapeuta lze účinnost ovlivnit též přizpůsobováním přístupu na základě klientovy osobnosti a jeho schopností. Terapeut může vhodně přizpůsobit svůj jazyk, styl komunikace, konkrétní příklady a další aspekty takovým způsobem, aby byly pro klienta srozumitelné a pochopitelné. Terapeut zároveň může svůj styl či přístup vhodně přizpůsobovat aktuální situaci klienta.
očekávání
Ta mohou být jiná jak na straně terapeuta, tak na straně klienta. S tím také souvisí otázka, zda je terapeut kongruentní s přístupem, jež v terapii používá? Věří mu, žije jej? Pokud ano, zvyšuje to šanci na úspěšnou terapii. Také klientova očekávání od terapie musí být reálná a dosažitelná.
sociální okolnosti minulé i současné (dysfunkční rodina, špatné sociální a ekonomické podmínky)
Tyto zatěžující okolnosti mohou klienta v terapii brzdit, způsobovat mu potíže i v samotném docházení do terapie. Naopak fungující a podpůrné zázemí může klienta často motivovat ke změně. Pokud klient v daný moment nemusí řešit existenční a další podstatné problémy, tak může svou pozornost a energii více zaměřit na řešení sebe, své psychiky a násilného chování.
Jak prokážeme účinnost terapie násilí?
Prokázat účinnost terapie lze různými způsoby. Jedním z nich je hodnocení posunu samotného klienta a též hodnocení terapeuta, zda se u klienta během terapie projevila nějaká změna. Účinnost lze též zhodnotit z pohledu četnosti násilných projevů před terapií a po jejím skončení. Dále bychom mohli uvažovat o hodnocení klienta osobami z jeho okolí a jejich pohledem na to, zda se během terapie klient posunul.
Je třeba si ale také položit otázku, co je tím očekávaným účinkem a v souvislosti s tím, co lze považovat v terapii za úspěch. Odpověď samozřejmě neexistuje jednotná. U někoho je úspěchem, že zvládá dlouhodobě zmírňovat agresivní projevy, nebo volí ty méně zraňující. Jiný klient se naučí účinně využívat nástroje, za pomoci kterých průběžně ventiluje pocity frustrace a tím projevům agresivity rovnou předchází, což může být zrovna u něj strop a můžeme to považovat za obrovský úspěch. U jiného klienta se podaří docílit náhledu na to, co svým chováním způsobil například svým dětem a začít pracovat na rehabilitaci vztahů v rodině. To bývá někdy velmi náročné, a zdaleka ne se všemi klienty lze tohoto cíle dosáhnout.
Pozitivní účinek terapie je tak relativní. Pokud se podaří najít alespoň něco, v čem se klient může posunout a uleví to jak jemu, tak jeho okolí, které je násilnými projevy zasaženo, má cenu na tom pracovat.
Pokud je klient motivován tím, že už nechce mít další problémy se zákony a nechce čelit dalším sankcím, je nejspíš reálné pohlížet na menší cíle, než u klienta, který přijde s tím, že už ví, že svoje chování nemá pod kontrolou a chce ho změnit, protože působí problémy sobě a bolest svojí rodině. Ale i s motivací se dá pracovat a je možné dosáhnout v průběhu spolupráce její změny. Takže i změna motivace k další práci může být velkým úspěchem.
A kdo to má/může posoudit? Především klient sám, za pomoci terapeuta. V průběhu dialogu by měli být schopni společně zhodnotit posun, pozitivní změny i prostředky, za pomoci kterých se jich podařilo dosáhnout.